Ježci jsou rezervoárem spektra infekčních agens z nich nemalá část patří mezi patogeny se zoonotickým potenciálem; jednou ze skupin takových patogenů jsou parazitické houby.
U evropských ježků se objevují houby rodu Trichophyton, Nannizzia, Microsporum nebo Paraphyton. Právě z rodu Trichophyton pochází v současné době velmi diskutovaný druh, Trichophyton erinacei, uváděný z evropských a afrických druhů ježků.
Tento druh je sice asociovaný hlavně s ježky, konkrétně s ježky západními (Erinaceus europaeus), ale hostitelů může být více. Jedná se také o ježky bělobřiché (Atelerix albiventris), psy, myši domácí a potkany. Nakazit se mohou i jiná zvířata, jako je třeba skot, ale i člověk. Podmínkou přenosu je však výskyt ježků v blízké oblasti. Riziko přenosu pravděpodobně mohou zvyšovat parazitičtí roztoči, kteří tak mohou fungovat jako vektoři. U ježků je typickým druhem Caparinia tripilis, běžný také u ježků bělobřichých v lidské péči. Největší prevalence výskytu T. erinacei u divokých ježků je v zimě, kdy ježci hibernují. Vysoký počet pozitivních ježků sice nesouvisí s množstvím ježků v záchranných stanicích a centrech, ale pobyt pozitivních asymptotických ježků zvyšuje riziko nákazy personálu záchranných stanic. V České republice je rozšířené zimování ježků v lidské péči i v domácnostech; lidé však nejsou obvykle obeznámeni o zásadách péče o takové zvíře, ani o zdravotních rizicích, mnozí z nich mají poté divoké ježky jako domácí mazlíčky. Počátky infekce dermatofyty u ježků jsou asymptomatické, změny jsou prvně pozorovatelné na hlavě, kde kůže začíná šupinatět; dalším napadeným místem bývají ušní boltce, na kterých se mohou tvořit krusty. Infekce se pomalu rozšiřuje po celém těle, hlavně na hřbet mezi bodliny a na končetiny. U silně nakažených jedinců dochází k alopecii a ztrátě bodlin (Hubka et al. 2018). U člověka se tato zoonóza způsobuje mykózy, ty se projevují typickými kruhovitými lézemi, erytémy (červenými vyrážkami), erozemi a krustnatěním kůže na předloktí, ale také na dlaních, obličeji či jiných částech těla. Záznamy o výskytu T. erinacei u ježků i lidí pochází z celého světa, například z Evropy, Blízkého východu (Irák, Irán, Izrael), Nového Zélandu a Austrálie, afrických států, Japonska, jihovýchodní Asie, USA a Chile. S výskytem T. erinacei může souviset výskyt bakterie Staphylococcus aureus (tzv. zlatý stafylokok). Větší prevalence S. aureus pochází ze severních států Evropy, jako je Velká Británie, Dánsko nebo Švédsko. Významné je, že na zvířatech infikovaných T. erinacei se objevují nebezpečné formy stafylokoků, které jsou rezistentní vůči meticilinu (jinak také MRSA, methicillin-resistant Staphylococcus aureus).
I když se do kontaktu s divokými ježky nedostane mnoho lidí, riziko kontaktu s ježky roste. Celosvětovým trendem v oblasti chovu exotických domácích mazlíčků je chov ježka, což podtrhuje význam monitoringu těchto donedávna neobvyklých pets a jejich patogenů (např. právě Trichophyton erinacei nebo Staphylococcus aureus). Podle našich pilotních dat je výskyt této parazitické houby rozšířeným problémem u řady chovatelů, význam je však podtržen i tím, že se nám podařilo detekovat rezistentní formy bakterií právě u ježků bělobřichých.
Pokud byste nám chtěli pomoci s monitoringem této parazitické houby a jste majiteli/chovateli nebo máte ve svém okolí chovatele ježků bělobřichých, v současné době provádíme neinvazivní odběr vzorků, který zvládne každý z majitelů zcela sám. Pokud se tedy rozhodnete účastnit, napište nám pro více informací na e-mailovou adresu